Všichni víme, že život není jenom úžasný, krásný a že i když sebevíc chceme být nejlepší a děláme pro to nemožné, často přijde tak tvrdý pád, že se nám chce brečet. Život není jen o vítězství, ale i porážce a o tom, jak se s ní smíříme, o tom, kolik ran dokážeme dostat a nezastaví nás, i kdybychom se na zemi váleli polití vlastní krví. Vím, že určitě i ty ses někdy dostal do situace, ze které si nevěděl, jak ven a všechno najednou bylo proti tobě a dolehla na tebe beznaděj. Je to běžná životní situace, potýká se s tím každý z nás, co dělí vítěze od poražených je způsob, jakým se z problému dostaneš. Můžeš si sáhnout na život, pokud nejsi dostatečně silný, nebo se můžeš litovat, jak špatně si dopadl a udělat ze sebe chudinku a doufat, že v někom vzbudíš lítost a někdo ti pomůže, nebo si můžeš v klidu sednout a popřemýšlet, srovnat si priority a najít řešení, protože každá situace, především život je jeden velký problém a úspěšní jsou ti, kteří vždy najdou správné řešení. Vím, že tohle ti příliš neřekne, protože mluvím všeobecně a proto ti chci popsat to nejhorší, co se mi v životě kdy stalo a jak sem si poradil a opět měl úsměv na tváři.
Už je to celkem dlouho, co sem měl návštěvu, celosvětově úspěšnou, českou plus size modelku Báru Bartákovou, se kterou si velice rozumím. Mé srdíčko mě táhlo do České Republiky a tak mě nenapadlo nic lepšího, než sednout do auta, natankovat plnou nádrž, propočítat peníze a vyrazit a protože Bára se akorát měla vracet domů, jela se mnou a dělala mi úžasnou společnost. Všechno šlo hladce, dojeli jsme na trajekt, který byl úžasný. Já byl opravdu unešený z celé situace, protože to bylo bláznivé dobrodružství, které jsem celý život chtěl udělat, už jen z důvodu, abych věděl, jaké to je. Můj telefon nefungoval, peněz sem měl tak nějak na cestu, abych v pohodě dojel do České Republiky a zpátky do Anglie. Cesta utíkala rychle, dojel jsem úspěšně do Prahy a po pár dnech návštěva skončila, tak jsem se musel vrátit a noční můra začala.
Měl jsem peníze akorát na dojetí domů, nic víc, v autě pouze ovesné vločky, žádný mobil, protože se mi rozbil a několik papírů popisujících cestu zpátky, takže jen já a auto, nic víc. Zkrat přišel, když jsem si uvědomil, že nikde na cedulích nevidím odbočku na Frankfurt, na který jsem měl jet, okamžitě jsem se podíval do papírů a došlo mi, že jedu špatným směrem, dohromady 200km. Přišel jsem o dost benzínu, podíval se do peněženky, kde jsem měl jen 10 liber, pomodlil se, ať je vše v pohodě, otočil auto a vyrazil na nejbližší sjezd a pokračoval v cestě. Kousek u Francouzských hranic mi došel benzín a já už neměl sílu ani náladu strkat auto na nejbližší benzínku, tak jsem usnul. Vzbudil jsem se o čtyři hodiny později a začal strkat auto až na nejbližší benzinku. Paní byla úžasná, protože mi řekla, že mi vezme libry a tak jsem si s radostí natankoval a vyrazil do Calais, odkud mi odplouval trajekt.
Přijel jsem o 4 hodiny později, takže mě nechtěli pustit na trajekt, naopak mi ukázali výjezd, protože jsem neměl 80 liber na nový lístek a zbývali mi 3 dny do výplaty, což byla nejbližší možná záchrana. Tak či tak jsem si řekl, že to zkusím, najel jsem pod trajekt a čekal ve frontě, díval se na auta kolem a snažil si namalovat vlastní lístek, který byl jediná věc, která je třeba před vjezdem na loď, samozřejmě po tom, co Vás pustí dál.
Začalo se najíždět a mě můj namalovaný lístek spadl dolů, byl jsem třetí na řadě v první řadě a paní mi ukázala, ať svůj lístek zvednu, tak jsem ho zvedl a ihned odhalila, že podvádím a poslala mě pryč, tak jsem odjel do Calais a zaparkoval ve městě. Šel jsem ven a prošel si město a přemýšlel, co dál, protože jsem se opravdu dostal na dno, neměl jsem peníze, ani mobil, abych někomu zavolal, ani jídlo, ani jsem si žádné nemohl koupit a v tu chvíli mi začalo docházet, že můj život a sny jsou teď celkem v ohrožení, protože jsem měl noční směnu a být manažer vyžaduje velkou odpovědnost, zkrátka situace, do které jsem se svou chybou dostal je něco, co si nesmím dovolit. A co teď?
Přemýšlel jsem, jak moc miluju svůj život v Anglii, dům, kde žiju, svojí práci a vše, co jsem zatím dokázal, přemýšlel jsem nad tím, jak jsem bojoval o svůj život, když po mě lidi šlapali a že se jen tak snadno nevzdám. Řekl jsem si, že večer to dokážu, že se do Anglie prostě dostanu, ať to stojí, co to stojí.
Kolem 7 hodiny jsem se probudil a něco uvnitř mi říkalo, ať jedu, že to dokážu. Sebral jsem odvahu po tom, co jsem byl vyhozený a vrátil se tam. Na kontrole jsem řekl, že se moc omlouvám, že jsem přijel pozdě, že moje auto mělo problémy a paní, že si musím koupit lístek, řekl jsem, že jsem poslední peníze utratil za benzín, tak mi ukázala výjezd, ale pustila mě dovnitř, víc jsem nepotřeboval, najel jsem k trajektům, tentokrát jsem byl přesně uprostřed a na konci řady, takže mě nikdo nemohl odhalit. S lístkem na okno jsem si dal záležet, aby vypadal autenticky, ačkoliv byl modře, místo černě a v klidu čekal na nalodění.
Jakmile se začalo naloďovat, viděl jsem rozdíl mezi mužem v práci a ženou. Žena dělá svou práci odpovědně a všímá si detailů, zatímco muži se baví mezi sebou, protože se nemůžou dočkat, až jejich směna skončí a detailům nevěnují pozornost a tak si nevšimli, že můj lístek byl jinou barvou a falešný. Srdce mi bušilo jak blázen, ale nalodil jsem se. Okamžitě jsem zaparkoval auto a utekl si někam lehnout, protože jsem to dokázal, byl jsem na cestě zpátky do Anglie, zachráněný. Těžko ti popíšu, jak jsem se cítil, jak šťastný jsem byl, věděl jsem, že problémy nekončí, protože z Doveru je to ještě 60 mil až ke mně a benzín na to nemám, ale podstatné bylo, že budu v Anglii, kde už si nějak poradím…
Doplul jsem do Anglie a vyrazil na cestu domů. U Maidstone kolem půlnoci mi došel benzín a tak jsem vystoupil a musel strkat minimálně jednu míli do kopce. Nejtěžší a nejhorší věc, co jsem kdy dělal. Tlačit auto takovou dálku do kopce je ten nejhorší trénink těla, jaký si můžeš představit.
Naštěstí jsem brzy narazil na telefon, zavolal o pomoc, přijela dálniční hlídka, zavolali kamaráda a přijeli pro mě. Ještě tu noc jsem musel do práce, věděl jsem, že jsem udělal velký problém, že vedoucímu se to líbit nebude, ale zachránil jsem úplně všechno, o co jsem mohl přijít a dostal se ze situace, ze které se teoreticky nešlo dostat, protože jsem zachoval chladnou hlavu a věřil.
Vím, že i tobě se určitě alespoň jednou stalo něco podobného a důvod, proč ti píšu svůj příběh je, protože chci, ať si uvědomíš, že i když tě život dotlačí na dno a nevíš, kudy kam, zachovej chladnou hlavu a popřemýšlej nad všemi možnými řešeními, které se ti budou nabízet, protože každý problém má své řešení a vítězem se staneš, když to řešení dokážeš najít, protože vzdát se umí každý, ale věřit a bojovat málokdo, proto chci, ať i ty věříš, že ať už ti je teď jakkoliv, uvědom si, že hůř už být nemůže a bude jen a jen lépe a že všechno špatné, co se ti stalo, ti sice něco vzalo, ale dalo ti to tolik, že se už nebudeš bát ničeho a bude jen krásně, protože i ta nejhorší bouřka musí jednoho dne odejít, protože každý z nás má na Zemi, ale i v nebi anděla, co nás hlídá, ty jen musíš věřit…
autor: Beck Martin
